Story of my life - I.

19. 07. 2010 | † 23. 06. 2012 | kód autora: nPa

 Abych se dostala k věci... Mentální anorexií společně s bulimií jsem trpěla až doteď osm let. Po šesti letech se přidaly problémy s alkoholem a nedávno jsem prošla ústavní tříměsíční léčbou, ze které bych postupně ráda zveřejnila části z deníku, který jsem tam psala a které se mi zdají aspoň zajímavé. Proč jsem se dostala až k hospitalizaci a proč ambulantní léčba nestačila... na to se těžko odpovídá, kdybych věděla, kam to může dojít, asi bych se víc snažila, aby ambulantní léčba stačila, ale já jí nedávala dostatečnou váhu, kašlala jsem na to. Takže z toho vyplývá jedno: bez léčby to nepůjde.

Já jsem začala "blbnout" ve svých patnácti. Jednoho dne mi přišlo, že můj zadek je asi moc velkej, že když jsem se přejedla, pomůže možná strčit si prst do krku... tak asi tak nějak jsem uvažovala na začátku. Během měsíce - šlo to rychle - jsem našla zálibu v ubývání na váze, kterou jsem měla úplně v pořádku, to znamená nějakých 55-6 kilo na 172 cm. Přestala jsem se stravovat pravidelně, vynechávala jsem jídla ve škole, do toho jsem zvracela to, co jsem snědla, snažila jsem se vyzvracet opravdu všechno, co jsem snědla. A váha logicky klesala... Stačil jeden podzim a dostala jsem se na váhu 50 kg a to už byla závislost na ztracených kilech. Chtěla jsem víc a víc... Kupodivu moje okolí nereagovalo nějak přehnaně, takže ani já jsem neměla dost signálů, že už jsem dost hubená. Jednou, dvakrát rodiče pojali podezření, že něco prostě není ok, že snad i zvracím... ale já jsem se vytrénovala, ve lhaní, skrývání, zapírání, oblbování... 

Postupně končily bezstarostné dny. Postupně jsem začala být ve větším a větším napětí. Počátkem zimy jsem vážila pod padesát a začala mi být permanentní zima, dvoje rukavice nestačily. Byla jsem vzteklá, ubrečená, smutná a v totální beznaději. Ale ani za nic bych nepřestala hubnout. To byl totiž ten smysl života. Stala jsem se závislá na sportu. Nejít běhat bylo jako bych měla za minutu umřít. Na tloušťku. Zpětně si už skoro nechci připustit, že jsem byla schopná takhle uvažovat. Ale můj případ není zdaleka ani nejhorší. 

Dostala jsem se na váhu 45 kg do začátku ledna. Tehdy se provalilo to, že zvracím a bylo to na lyžáku. Hrozná potupa a já to tehdy brala jako zhacení mého skvělého pekelného hubnoucího plánu. Dneska si to vůbec nevyčítám. Tehdy jsem nebyla připravená přijmout realitu, pomoc, byla jsem slepá. Já jsem neviděla, jak strašně vypadám, neviděla jsem kruhy pod očima, propadlé tváře, kosti, šedou pleť, zničené vlasy.... Já měla před očima jen váhu a na ní klesající ručičku.

A takhle začal osmiletý kolotoč. Dejte si pozor na všechny počáteční projevy téhle nemoci. Jsem si jistá, že každý si je tak trochu uvědomuje. Dneska už je informovanost o téhle nemoci docela dobrá a zjistit projevy není tak těžké. Není ani těžké všimnout si toho u blízkého člověka. A potom prosím jednejte. Ať jde přímo o vás nebo ne. Chce to přehodit výhybku dokud to jde. Ale i tam, hned na začátku je dobré nechat si poradit od odborníka. A když se výhybka nepřehodí zavčas - pokračuje to třeba tak, jak budu pokračovat já v příštím článku.  

 

 

 

 

 


Zobrazit další články tohoto autora

Další články z rubriky zivotni-styl

Související články

Copyright © 2008-2018 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.